Aktuality

„Poznala jsem, že největší síla je skryta v trpělivosti. Vidím, že trpělivost vždy vede k vítězství. Trpělivost souvisí s tichostí." (Den. 1514)

Tato slova napsala ve svém Deníčku sestra Faustyna v roce 1938. O trpělivosti a netrpělivosti se zmiňuje v Deníčku sv. Faustyna vícekrát. Tyto úryvky můžeme rozdělit do tří skupin. První jsou duchovní texty a poznámky vypovídající o významu trpělivosti v duchovním životě. Druhou skupinu tvoří texty, ve kterých sv. Faustyna přiznává, že je netrpělivá ve věci šíření úcty k Božímu milosrdenství. Třetí skupinu tvoří slova Pána Ježíše, který vyzývá k trpělivosti. Na jednom místě v Deníčku sv. Faustyna poznamenává tato slova Pána Ježíše: „Největší chválu mi vzdáváš trpělivou poddaností mé vůli a sobě hromadíš tak veliké zásluhy, jakých bys nedosáhla žádnými posty ani umrtveními." (Den. 904) Na jiném místě vzkazuje Faustyně: „Všechno, co tě potkává, snášej s velikým pokojem a trpělivostí." (Den. 1701) K trpělivosti vybízel sv. Faustynu také arcibiskup, kterému se svěřila se svým posláním: „Vyzbroj se velikou trpělivostí, jsou-li ty věci od Boha, tak se dříve nebo později uskuteční, a prosím, buď úplně klidná." (Den. 473) 

Bratři a sestry,

důvod, proč zrovna dnes mluvím o trpělivosti, souvisí se situací, která se vícekrát odehrála ve Slavkovicích během letošního Svátku Božího milosrdenství.

Než řeknu, o co jde, musím vám vysvětlit, že na poutních místech a všude, kde probíhá veliká duchovní akce, pouť nebo setkání, je osvědčená praxe, že ve zpovědnici by neměl sedět místní kněz, protože je stále potřeba něco řešit a na něco dohlédnout. Proto se to dělá tak, že se ke zpovídání zve jiný kněz.

Jako každý rok, i tento rok jsme pozvali kněze a přijelo jich dost, aby se každý mohl vyzpovídat. Nejvíce jich zpovídalo odpoledne, i když po celý den bylo možné se vyzpovídat (od 9 hod. do 21 hod.) s tím, že bylo potřeba nějaký čas čekat. Nejdéle se muselo čekat kolem oběda, nebylo to ale určitě čekání v řádu hodin.

Právě kolem poledne a před hlavní mší svatou se mi stalo, že jsem byl několikrát dotázán, zda budu zpovídat. Když jsem řekl, že nemůžu, ale že se zpovídá před kostelem, uslyšel jsem, že doba čekání je strašně dlouhá, a jednou dokonce, že se za mě dotyčná osoba pomodlí, že jsem ji odmítl.

Přemýšlel jsem nad tím. To, že jsou lidé dnes tak trochu (a možná nejen trochu) nakažení netrpělivostí v každodenním životě, to je asi fakt, který není potřeba nijak zvlášť dokazovat. Netrpělivosti nás přece také učí dnešní způsob života. Hodně věcí funguje na principu: „chci hned". Tento postoj propaguje a zároveň využívá třeba reklamní systém.

V obchodech se nám slíbí, že když budeme čekat u pokladny déle než určený počet minut, bude nějaká jiná odměna. Když někde před námi čeká deset osob, je možné už slyšet povzdechy, jak je to strašně dlouhá fronta.

Nemusíme také čekat, abychom se podívali na film, ale můžeme si zvolit tematický kanál, kde od rána do večera budou jenom filmy, nebo si pustit film na počítači. Když něco chceme koupit, nemáme na to peníze a nechceme čekat, až peníze ušetříme, koupíme si to na splátky.

Nelze se tomu asi divit, naopak, je potřeba počítat s tím, že netrpělivost „vypěstovaná" v dnešním světě, vyroste a objeví se i na naší „duchovní zahrádce".

Tím víc si myslím, že je potřeba si říct a uvědomit toto: Bůh je trpělivý vůči našim nevěrnostem a hříchům, Bůh nám vychází vstříc se svým milosrdenstvím, Bůh nás chce a touží po našem návratu - toto vše je pravda.

Nicméně musíme být opatrní: netrpělivost v duchovním životě se nám může vymstít. Někdy může člověka odvést od modlitby a svátostí, protože si člověk řekne: „modlím se už den, týden, rok a plody už bych měl vidět."

Daleko nebezpečnější je ale postoj, který v nás může netrpělivost vytvořit, a to ten, že Bůh a Boží milosrdenství bude hned a de facto na zavolání. Nemusí to tak být, někdy bude potřeba počkat.

Chtěl bych upozornit, že přijmout Boží milosrdenství, to chce pokoru. Netrpělivost a pokora nejdou moc dohromady. Čím víc v člověku poroste pokora, tím víc poroste také trpělivost.

Navíc, čas a čekání je také dar, zvlášť čas před zpovědnicí. Proč tak spěchat a zlobit se, že musím čekat? Proč neprožívat duchovně plodně tento čas? Nepřipravit se třeba díkůvzdáním na toto setkání s Pánem, které se za chvíli uskuteční?

Čas čekání na Boží milosrdenství nám Bůh nedává jen tak, aby nás trápil, ale je to omilostněný čas, kdy v nás chce Bůh působit a prohlubovat naši víru a touhu po něm.

Nakonec bych rád připomněl jednu situaci z evangelia, která to dobře ilustruje: „Jedna kananejská žena vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!" On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům." A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva." (srov. Mt 15, 22-28)

Prosme v modlitbě za pokoru a trpělivost.