Aktuality

Drazí přátelé,

možná, že si to neuvědomujeme, ale tyto měsíce – duben, květen a červen – jsou dobou jarní nejen pro přírodu, ale také pro duchovní život. Podle liturgického kalendáře každý rok na tento čas připadá totiž doba velikonoční, kterou končí seslání Ducha Svatého. A to je pravé jaro! Duch Svatý působí, posvěcuje, vede k pravdě a skrze tuto pravdu a přibližování k Bohu všechno kolem kvete a zelená se.

Není to jen taková řeč. Je to obrovské povzbuzení a šance pro nás. Tam, kde působí Duch Svatý, je život a je jaro. Opět ožívá víra, naděje a láska, protože Duch Svatý nás posvěcuje a posvěcovat znamená vnášet do lidského života to Boží. A to Boží je plné krásy a života. Proto také posvěcovat znamená totéž, co oživovat a obnovovat. Pokaždé, když v životě člověka nastává zima hříchu, něco v něm odumírá. Ale pokaždé, když se člověk otevře a přijme Boží milosrdenství, do jeho života přichází Duch Svatý a začíná jaro.

O působení Ducha Svatého mluvil krásně Svatý otec František během generální audience v Římě ve středu 22. května 2013. Zdůraznil přitom, že působení Ducha Svatého otevírá křesťana pro svět a pro jiné a činí z něho svědka evangelia. To působení a toto jaro není tedy jenom pro nás, ale také pro jiné. Když Duch Svatý působí v srdci jednoho člověka, působí zároveň ve prospěch všech. Svatý otec řekl: „Bez přítomnosti a nepřetržité působnosti Ducha Svatého, by církev nemohla žít a uskutečňovat poslání, které jí Ježíš svěřil, totiž jít a získávat za učedníky všechny národy (srov. Mt 28,18). Evangelizace je posláním církve nejenom některých, nýbrž je mým, tvým a naším posláním. Apoštol Pavel volá: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Každý musí hlásat evangelium, především svým životem.

Kdo je pravým hybatelem evangelizace v našem životě a v církvi? Pavel VI. napsal jasně: Duch Svatý… on je to, dnes stejně jako v prvních dobách církve, kdo působí v každém hlasateli evangelia, který se od něho nechá ovládat a řídit; on mu vnuká slova, jež by ho sama od sebe nenapadla, a současně též uschopňuje duši toho, kdo těmto slovům naslouchá, k přijetí radostné zvěsti a hlásaného Božího království“ (Evangelium nuntiandi, 75). Ke hlásání evangelia je tedy nezbytné znovu se otevírat horizontu Božího Ducha bez bázně před tím, co žádá a kam nás vede. Svěřme se mu! On nás uschopní žít a dosvědčovat naši víru a osvítí srdce toho, koho potkáme. Taková je zkušenost Letnic: apoštolům shromážděným ve večeřadle spolu s Marií „se ukázaly jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,3-4). Duch Svatý sestoupil na apoštoly, vyvádí je ven z místnosti, kde byli ze strachu zavřeni, vyvádí je z nich samých a proměňuje je na hlasatele a svědky „velkých Božích skutků“ (Sk 2,11).      

Bratři a sestry,

slova Svatého otce jsou důležitá nejen z hlediska nové evangelizace, ale také našeho duchovního života.

Duch Svatý nás vyvádí z nás samých a proměňuje. Sestoupení Ducha Svatého proměňuje místnost, kde byli apoštolé ze strachu zavřeni, v opravdové večeřadlo - místo radosti a naplnění. Asi všichni – více či měně – můžeme v našem životě najít prvky jedné i druhé reality. Je tam strach a uzavření, ale jsou tam také paprsky působení Ducha Svatého.

Působení Ducha Svatého není jakousi magickou silou, kterou lze třeba koupit nebo aplikovat jako injekci či tablety. Je to oheň Boží milosti. Proto také svým působením Duch Svatý vždy staví do centra života křesťana Ježíše Krista, protože Ježíš Kristus je zosobněnou Boží milostí, která nám v něm byla darovaná.

V centru duchovního života člověka a křesťana bude buď strach, nebo Kristus Pán. Všichni se můžeme zamyslet nad tím, zda Pán Ježíš je v centru našeho duchovního života…

Často jakousi náplní a jádrem duchovního života je pro člověka boj s hříchem, slabostmi, nečistotou, leností, vlažností atd. Člověk se snaží a bojuje, chce ze svého života odstranit vše, co není svaté. A často se mu to nedaří. Opakuje stejné chyby, je nervózní, unavený.

Odstranit ze svého života vše, co není svaté, znamená ale totéž, jako svůj život posvětit. A ten, kdo posvěcuje, je přece Duch Svatý! On staví do centra našeho duchovního života Ježíše Krista, protože tím začíná posvěcování a neustálá proměna.

Je tedy potřeba, abychom prosili Ducha Svatého, aby nás posvěcoval a působil v nás, abychom se nenechali znechutit, ale neustále se otevírali a přijímali Ježíše Krista.

Často to opakuji a mám rád tento okamžik v evangeliu podle svatého Lukáše, kdy se Pán Ježíš zastavil u stromu, na který vylezl Zacheus, aby viděl Pán Ježíše. „Musím dnes večeřet s tebou“ – to jsou slova Ježíše, která jsou zároveň klepáním na dveře Zacheova života. Zacheus ví, že není svatý, ale otevírá před Ježíšem svůj dům. A potom, když Ježíš vstoupí do jeho domu a do jeho života, Zacheus se obrátí.

Je třeba pracovat na svých problémech a nepodceňovat je. Předtím je ale potřeba přijmout Ježíše jako Spasitele. Postavit Ježíše doprostřed svého života, aby v centru byl Ježíš, ne naše problémy. Tak se často stává, že namísto vytváření svého osobního vztahu k Ježíši se snažíme sami řešit své problémy.

Kde v tom všem je náš Pán?

V Deníčku svaté sestry Faustyny můžeme najít rozhovor milosrdného Boha s hříšnou duší. Pán Ježíš v tomto rozhovoru říká hříšné duši: „Neboj se, hříšná duše, svého Spasitele, jako první se k tobě přibližuji, protože vím, že sama o sobě nejsi schopna se ke mně povznést. Dítě, neutíkej svému Otci, začni o samotě rozhovor se svým Bohem milosrdenství, který ti sám chce říci slova odpuštění a zasypat tě svými milostmi.“ Duše odpovídá Pánu: „Pane, slyším tvůj hlas, který mě volá, abych se vrátila ze špatné cesty, ale nemám ani odvahu ani sílu.“ Ježíš odpovídá: „Já jsem tvá síla, já ti dám sílu k boji.“ (Den. 1485)

Kéž nás tato slova povzbudí.